Jaké máme druhy terapií? Čím se liší? A slyšeli jste už o nich? Nejjednodušší dělení terapií je na ty, které vedou k uzdravení a paliativní, jenž zmírňující obtíže u klientů, u nichž se neočekává uzdravení. Terapii dělíme dle charakteru na čtyři základní formy: fyzioterapii, farmakoterapii, chirurgii a psychoterapii. Pojďme si stručně představit ty základní typy terapií, se kterými se běžně setkáváme. Bobath terapie Je to metoda, která se rozvinula během posledních třiceti let. V současné době je používán u dětí s onemocněním nervového systému. Tato metoda je popsána jako „živý koncept“, stále se měnící v důsledku pozorování reakcí dítěte v průběhu léčby. Uznává, že poškození CNS ovlivňuje senzomotorický, sociální a emocionální vývoj dítěte. Bobathova metoda využívá spolupráci rodičů a předpokládají i spolupráci dítěte, která je využitelná od začátku, jakmile je diagnóza stanovena. Vojtova metoda Vojtova terapie, která intenzivně pracuje na pohybových základech, je vhodná pro děti s poruchami rovnováhy. Toto platí i pro děti, jež disponují většími možnostmi pohybu, než odpovídá jejich schopnostem. Terapie je velice vhodná pro mladší kojence, u nichž je možno snadno zasahovat do jednotlivých pohybů. Této metodě se vytýká, že je příliš drastická, že děti při cvičení pláčou, a proto mohou být později neurotické. Tato výtka je nesprávná. Ve skutečnosti děti, které jsou více postižené, potřebují silnější podněty, aby se aktivovaly. Dítě musí být někdy stimulováno značným tlakem, aby se začalo motoricky projevovat. Míčková facilitace Je to komplexní masážní metoda, jež se zaměřuje na nádech a výdech. Relaxuje a protahuje břišní, hrudní a krční svaly, svaly pánve, páteře a pletence ramenního.…
Dramaterapie je metoda pomáhající použitím dramatických (divadelních) postupů upravit psychické poruchy, sociální vztahy, důsledky tělesného nebo mentálního postižení. Slouží také k podpoře duševní i fyzické integrace, rozvoji slovní i mimoslovní komunikace a podněcuje osobnostní růst. Patří do šířeji chápané arteterapie. Stává se nástrojem zjednodušeného symbolického vyjadřování, díky němuž jedinec poznává sám sebe, a to prostřednictvím tvořivosti. Jak vypadá taková terapie? Jak probíhá samotný proces a co by mi měl dát? Jak vypadá dramaterapeutický proces? Ten se skládá z částí, které se opakují v každé lekci a vytvářejí tím jeho strukturu. Za prvé je třeba správné naladění, navození příjemné atmosféry. Dále následuje rozcvička, a to jak slovní tak tělesná. Pak dochází k otevření hracího prostoru a zde si představíme jakýsi rituál. Po tomto kroku následuje už samotné nastartování hry a vstupování do rolí a hra tím začíná. Závěrem terapie dochází je zklidnění, sdílení a jakési reflexi. Prostředky dramaterapie Co si představit? Jedná se o mimická a řečová cvičení, dramatické a verbální hry, scénáře, mýty a příběhy, hra v roli, práce s textem, vyprávění příběhů atd. Prostředky se s rozvojem techniky, experimentováním a získáváním nových poznatků z minulosti, přítomnosti i budoucnosti divadla stále rozšiřují. V dramaterapii je velice důležitý prostor pro improvizaci, pro klientovo zkoumání svého prožívání i pro jeho spontánní projevy. Co nám dramaterapie dává? Cíle dramaterapie jsou velmi variabilní, ale k těm hlavním se řadí potlačení tenze, rozvoj empatie fantazie a kreativity, schopnost komunikovat, rozvíjení sebedůvěry, vytváření pocitu zodpovědnosti. Terapie se také zaměřuje na sociální interakci, schopnosti uvolnit se, zvládnutí kontroly svých emocí, získání schopnosti spontánního…
Označeno v
Tato forma terapie je u nás méně známá. Jedná se o terapii s využitím koček. Na rozdíl od hipoterapie nebo canisterapie, terapie prostřednictvím koček je zaměřena zejména na duševní stránku dítěte. Základem felinoterapie je využití vrozeného daru empatie, intuice a léčivé energie kočky, schopné odnímat bolest a utrpení, navozovat duševní harmonii a napomáhat najít ztracenou životní rovnováhu. Pořád si nejste jisti, že víte, o co jde? Následující článek vám prozradí více. Co je to felinoterapie? Možná jste to slovo ještě ani neslyšeli. Nejedná se zcela o novou formu zooterapie. Spíše je to tak, že terapie s kočkou, které se už i v naší republice začínají věnovat dobrovolníci z řad odborné i laické veřejnosti, dostala svůj název. Co je to vlastně felinoterapie? Jedná se o využití kočky v rámci AAA (animal assisted activities), při které dochází k vzájemnému pozitivnímu působení kočky a člověka. Přínosy jsou podobné jako u jiných forem zooterapie, až na to, že pomáhající práce s kočkou je velice náročná, a proto se jí zatím věnuje tak málo lidí. Cílová skupina? Komu je vlastně určena tato terapie? Pacienty jsou obvykle senioři, handicapovaní lidé, pacienti s Alzheimerovou chorobou, autistické děti, děti s kombinovanými postiženími, ale i děti zdravé, které jsou ohroženy emocionálními a výchovnými problémy. Může také posloužit jako podpůrná metoda při léčbě závislostí, neuróz, stresů a neklidu. Nedílnou součástí felinoterapie je přirozené rozvíjení schopnosti dětí postižených jak fyzicky, tak dětí s mentální poruchou a jejich kvalitní začlenění do plnohodnotného života. Tato oblast si zaslouží stále více pozornosti, neboť kočka v takovém případě funguje jako…
Označeno v
Canisterapii je léčba lidské duše psí láskou. Canisterapie má pozitivních psychických účinky a lze ji využít jako podporu léčby konkrétních zdravotních problémů. U nás se začala pořádně rozvíjet po roce 1990. Jak probíhá tato terapie? Pro koho je canisterapie určena? Jak lečí? Jak canisterapie léčí? Rozvíjí hrubou a jemnou motoriku, podněcuje verbální i neverbální komunikaci, rozvíjí orientaci v prostoru a čase, pomáhá při nácviku koncentrace a paměti, rozvíjí sociální cítění, poznávání a složku citovou, působí také v rovině rozvoje motoriky s atributem rehabilitační práce, v polohování a v relaxaci, na druhou stranu ale tam, kde je to třeba, psi podněcují ke hře a k pohybu, zároveň mají velký vliv na psychiku a přispívají k duševní rovnováze a motivaci. Na co vše může být práce při canisterapii zaměřena? Na rozvoj citových schopností, jako je hlazení, mazlení, komunikace se psem. Na rozvoj rozumových schopností zde máme na mysli cílenou hru či rozšiřování slovní zásoby. Na rozvoj pohybových schopností, to se týká jemné, hrubé motoriky, házení míčků. A v neposlední řadě na relaxaci, což se odráží v psychice klienta. Kdo jsou canisterapeutičtí klienti? Canisterapie má výborné využití pro tělesně postižené (nejčastěji DMO, LMD, svalová dystrofie, epilepsie), pro mentálně postižené, pro klienty v rehabilitaci a jinak nemocné. U autistů pozvolným a dlouhodobým působením může pes plnit roli prostředníka mezi jejich světem a okolím. Věková škála klientely je opravdu široká od kojenců po seniory v nejrůznějších prostředích - sociální, vzdělávací a zdravotnická zařízení, ale třeba i v rodině klienta. Klienty mohou být také lidé celkově zdraví, kteří se ocitli v nepříznivé životní…
Označeno v
Biblioterapie je metoda psychoterapie, která využívá léčebné a podpůrné účinky četby. Měla by sloužit i k rozvoji lidské osobnosti. Často se zaměňuje za čtenářství, které ovšem má rozvíjet především informační gramotnost, nikoliv léčit a podporovat. Co je tedy biblioterapie? V čem pomáhá? A jak se tato terapie může dotýkat malých dětí? Co je to biblioterapie? Léčba knihou ve smyslu biblioterapie znamená léčbu četbou. Smysl této terapie spočívá pomocí četby knihy reflektovat zátěžovou situaci, kterou daná osoba prožívá, což může u pacienta přispět k uvolnění nahromaděného napětí, dále také ke katarzi, vhledu a uvědomění si prožívaného problému a k následnému přijetí a vyrovnání. Samotná četba navíc pomáhá k rozvoji fantazie, tvořivosti, kritického myšlení či komunikačních dovedností. Biblioterapie je vhodná pro všechny věkové a sociální skupiny. Co dokáží knížky Na portálu BiblioHelp čtenář nalezne řadu knižních titulů, které svým obsahem pokrývají širokou škálu životních zátěžových situací. Jedná se o soubor knih, které do portálu doporučili odborníci aktivně činní v oblasti pomáhajících profesí (psychologové, zdravotníci, pedagogové, sociální pracovníci a další). Knihy zabývající se otázkami mentálního postižení se daným problémům věnují jak z pozice dětí (např. Downům syndrom), tak i dospělých a seniorů (např. Alzheimerova choroba). Vybrané knihy se snaží pomoci pochopit nejenom zdravotní, ale i společenský dopad těchto onemocnění. Mohou též přispět ke kvalitnější péči při kontaktu s postiženými jedinci. Knižní nabídka obsahuje poradenské publikace, ale i autobiografie či beletrii. Najdeme zde knihy vhodné i pro autistické pacienty. Jejich četba by měla pomoci překonat uzavřenost a takříkajíc prolomit vnitřní svět těch, kteří žijí jako autisté. Pohádkoterapie Tato dílčí…
Vymezení arteterapie je velmi široké, kdybychom měli napsat slova, které jsou spojeny s touto terapií, pak by to byly následující slova: léčba uměním, včetně hudby, poezie, divadla, tance a výtvarného umění, působení na člověka jako celek, je to nerušivý terapeutický proces vhodný pro dospělé a děti, kteří se vyrovnávají s emocionálními problémy či z traumatem z dětství, soubor uměleckých technik, které mají za cíl změnit sebehodnocení člověka, zvýšit jeho sebevědomí a uchopit jeho osobnost. Už víte, o co jde? Následující článek vám arteterapii přiblíží o trochu více. Původně byla součástí léčby v některých léčebných zařízeních. Pak se dlouho nepoužívala, protože byla považována za nevědeckou. V současné době přesáhla oblast zdravotnictví. Obecně je možné ji využívat v poradenství, školství apod. O co v arteterapii jde? Předmětem arteterapie je klient a jeho výtvarná produkce (artefakt, dílo). Výběr technik a témat se řídí pružně podle situace. Kresebná činnost (exprese) je forma komunikace mezi klientem a arteterapeutem. Opírá se o výtvarné projevy klientů jako o hlavní léčebný prostředek. Nejde při ní o dokonalé, konečné dílo, ale o proces tvorby. Jaké techniky se používají? Arteterapeutických technik je mnoho, omezíme se tak jen na příklady. Volné čmárání tužkou, volná kresba s prsty namočenými v barvě, volná kresba jednou barvou na papír namočený ve vodě, koláž z výstřižků, sestavování objektů z přírodních materiálů, tematická kresba např. vlastní portrét, malování vlastní rodiny „začarované do zvířat, tematické modelování např. pohádkové zvíře, do kterého bych se chtěl převtělit, malování společného domu v malé skupině klientů, modelování společného města ve větší skupině klientů. Výtvarné techniky se používají proto, aby…
Označeno v
V arteterapii nejde vůbec o to, zda dítě je, či není nadané. Důležité je, aby výtvarné činnosti umožnily dětem prožitek, který vede k jejich osobnímu vyjádření a pomocí neverbálních symbolů vyjádřit strach, radost, obavy, ale i jakou barvu má přátelství. V keramické dílně se setkávají s prostorovou tvorbou. Pokoušejí se vyrábět různé nádoby, ale většina z nich má zpočátku s hlínou problémy. Mokrá hmota u některých vyvolává představu bahna či výkalu. Arteterapie ve vztahu k dětem se často využívá, v momentě kdy se dítě potýká s nějakým mentální či jiným postižením. V tomto smyslu jsou vhodnější takové techniky, které probíhají hmatově. Jak tedy správně pracovat s dětmi při arteterapii? Co je cílem? A jaké výsledky lze očekávat? Jak pracovat s dětmi? Pokud chceme s mentálně postiženými dětmi jakkoli pracovat, musíme si uvědomit řadu věcí. Nejprve je třeba každé dítě dobře znát a správně odhadnout stupeň jeho připravenosti k určitému druhu aktivity. Není dobré, když si terapeut dopředu vytvoří představu, k čemu by měly děti svou prací dospět. Mnohé výtvarné techniky jsou zpočátku naprosto odmítány. Velká část handicapovaných dětí je závislá na vedení někoho blízkého, není proto možné vyžadovat hned od počátku naprostou samostatnost a uvolněnost projevu. Při kresbě a malbě je nutné věnovat pozornost velikosti a poloze papíru. Příliš velký papír může dítě odradit, kreslit na svislou plochu vyžaduje úplně jiný pohyb než na vodorovnou. Také volbu materiálu musí terapeut pečlivě zvážit. Mnoho dětí se brání přímému kontaktu s barvou či hlínou. Souvisí to s jejich ulpíváním na již získaných návycích. Pokud dítěti po oboustranně namáhavém úsilí vštípíme, že špína…
Označeno v
Jak to, že dle lékařských studií se více než 99 % dětí rodí se zdravýma nohama, přibývá počet vad nohou? Alarmující je zjištění, že asi třetina prvňáčků přichází do školy s nohama různě poškozenýma v důsledku nošení nesprávné obuvi. Jak se tohoto vyvarovat? Pojďme si říct, jak vybrat zdravou obuv pro děti. Proč je důležité kupovat zdravou obuv už od dětství? Skelet nohou při narození je převážně chrupavčitý a k přeměně na kosti dochází postupně. Klenba při narození není vytvořena a na plosce je rozsáhlý tukový polštář. Tento tukový polštář postupně mizí a současně se vytváří klenba. Celé to trvá zhruba do tří let věku dítěte. Jak správně vybrat dětskou obuv Je třeba říci, že požadavky na dětskou obuv jsou v různém věku dítěte odlišné. Ti nejmenší, kteří se právě začínají učit chodit, jsou ještě nejistí, potřebují, aby jejich nožky měly možnost „cítit podlahu“. Doporučují se tedy boty, které nejvíce připomínají chůzi naboso a nenutí tak děti měnit svůj přirozený způsob chůze. Podrážka takové boty musí být nejen měkká, ale také pružná a v botě musí být dostatek prostoru pro prsty, aby jimi dítě mohlo volně hýbat. Takováto bota malým nohám umožňuje správně růst a vyvinout si sílu, svaly a cit v prstech. Ti starší, kteří již jsou při chůzi sebejistí a jejichž chůze je vyrovnaná, pak potřebují obuv se stabilní patou, obuv poskytující prstům dostatečný prostor k pohybu. Jaká tedy má být správná velikost obuvi? Noha dítěte rychle roste, mění se v délce, šířce i proporcích. Noha malého dítěte roste v průměru 15 až 18…
Děti rostou, když je zajištěn dostatečný přísun kalorií. Je takové přísunu schopné veganství? A víte o tom dostatek informací, abyste mohli soudit? Věřte, že lidé, kteří propadli veganství, jež berou jako životní styl, mají vše dobře nastudované. Všichni chtějí pro své děti jen to nejlepší. Zdravotní problémy dětí byly naopak mnohdy jedním z důvodů, proč se jejich rodiče pro veganské stravování rozhodli. Vzhledem k tomu, že je můj přítel vegan už od svých dvaceti let, bylo nám jasné, že naše dcera jíst maso nebude. Nad jejím veganstvím jsem ale přemýšlela. Nebude jí něco chybět? Přece jenom u dítěte toho může člověk špatnou stravou více pokazit. Ale protože jsem tou dobou byla přesvědčena o pozitivech veganství jako etického životního stylu a také o zdravotních výhodách takového stravování, uvědomila jsem si, že jedinou překážkou je dostatek informací o veganské stravě u dětí. Ideální je pestrá strava s velkým obsahem luštěnin a celozrnných produktů, ořechů a semínek, ovoce a zeleniny, především hodně zelené listové zeleniny. A chybějíc vitamín B12 musí být bezpodmínečně doplňován. Vychovávat děti vegansky často není pro rodiče snadné, a to právě kvůli tlaku společnosti, která má o veganství, obzvlášť u dětí, nedostatek informací a její představy jsou často velmi zkreslené. To dokazuje i příběh paní Sonii, jejíž rodina byla kvůli veganství anonymně udána na Oddělení sociálně právní ochrany dětí. Co se týká našich dětí, stravují se šestiletý Filip i čtyřletý Štěpán z vlastní vůle vegansky a stále mají možnost volby. Živočišné výrobky jim při žádných příležitostech nezakazujeme, jen je informujeme o tom, jak se dané produkty…
Co víme, co jsme schopni říci v 21. století o této nemoci? Kde hledat příčiny? Autismus je nemoc, která má mnoho tváří. Nenajdeme dvě děti se stejnými projevy autismu. Je to tak rozmanitá nemoc, že s každým dítětem je třeba pracovat jinak. Příčiny autismu, známe je? Autismus byl dlouho považován za onemocnění navozené nevhodnou mateřskou výchovou. Což víme, že tomu tak není. Lékaři však stále nemohou zjistit poruchu na jednom specifickém místě genomu, tak jako to dokáží například u Downova syndromu, kde nám počet chromozomů poskytuje odpovědi. A nezdá se, že by autismus mohl být spojený s jedním specifickým místem v mozku, může existovat mnoho příčin. Dosud se tedy nenašel gen, který by byl přímo odpovědný za vznik autismu. Výsledky lékařských studií ale jednoznačně potvrzují, že autismus má genetický původ. Dnes je definován jako vrozená porucha. Kvůli této poruše dítě nerozumí dobře tomu, co vidí, slyší a prožívá, což negativně postihuje jeho základní psychické funkce, zejména komunikaci, sociální chování a hru. Autismus nelze léčit, lze pouze zmírnit některé nejvíce nepříznivé příznaky. Při výskytu této poruchy hraje velkou roli dědičnost. Rodiče autistického dítěte mají tak 2% šanci, že i další jejich potomek bude nemocný. Projev autismu Poruchy autistického spektra jdou diagnostikována vždy na základě celkového chování v několika specifických oblastech, nikdy ne na základě jednoho nebo dvou projevů. Například mnohé děti s autismem se mazlí, mluví či navazují oční kontakt. V rámci poruch autistického spektra se setkáváme s dětmi s různou jazykovou vybaveností - děti nemluvící, děti s dysfázií, děti s dobrou slovní zásobou i děti…
Více...
Téma Aspergerův syndrom (AS) není ve společnosti zatím příliš známé. Mnoho lidí neví, co pojem Aspergerův syndrom znamená a má pak o lidech s tímto syndromem mylné představy a předsudky, že jsou to lidé sobečtí a že je jejich rodiče nedokázali vychovat. Vynecháme definice a přiblížíme vám člověka s Aspergerovým syndromem jinak. Jak se tento člověk chová? Co od nich očekávat? Jak s nimi komunikovat? A kde mají limity? Někteří lidé s AS působí jako „chodící encyklopedie“. Mají mnoho znalostí z různých oblastí. Rádi o tomto tématu pak mluví. Většinou si lépe rozumí s dospělými, kteří je spíše vyslechnou, než se svými vrstevníky, které jejich povídání může nudit. Jsou velmi inteligentní, ale na druhou stranu mohou mít potíže v oblastech, které druhým lidem připadají naprosto samozřejmé. Například neví, jak si najít kamaráda nebo jak zvládat své emoce. Těmto dovednostem říkáme „sociální dovednosti“ a lidé s AS v nich mají často potíže. Můžeme říci, že lidé s AS mají potíže v komunikaci. Pozor, to ale neznamená, že by neuměli mluvit. Často mají naopak velmi dobrou slovní zásobu. Problém je ale v kontaktu s druhými lidmi. Mají potíže v navazování vztahů a to se pak projeví i v komunikaci. Někteří lidé s AS dělají rádi věci ve stále stejném pořadí, stále stejným způsobem. Pokud jim někdo to těchto věcí zasáhne nebo pokud tyto věci nejdou tak, jak si naplánovali, naruší jejich pravidelnost, jsou kvůli tomu velmi rozrušení. Někdo může reagovat pořádným vztekem, někdo zase pláčem. Kolik je vůbec v populaci lidí s Aspergerovým syndromem? V současné době…
Označeno v
Autismus existuje, co by samostatná nemoc, poměrně krátkou dobu. Diagnostický proces je celkem složitý, zdlouhavý a chybí odborníci i centra. Jak probíhá diagnostika a s čím počítat? Na co naráží dnešní medicína a kde jsou stále limity? Základem diagnózy autismu nebo příbuzných poruch je vždy a v každém věku především kvalitativní pozorování, které je založeno na dobré znalosti obvyklých projevů těchto poruch v jednotlivých etapách vývoje. Současně je vždy důležitá mezioborová spolupráce, na níž se podílí psycholog, pediatr, neurolog, dětský psychiatr, logoped, foniatr, rehabilitační pracovníci a speciální pedagogové. Důležitá je anamnéza rodinná, protože v řadě případů hraje určitou roli i základ genetický. Stanovení diagnózy Stanovení diagnózy provádí klinický psycholog nebo psychiatr, případně oba odborníci zároveň. Protože tato vývojová porucha existuje, co by samostatná jednotka krátkou dobu, je stále znatelný značný nedostatek zkušeností s její diagnostikou a také přetrvává nedostatek erudovaných odborníků, což celý diagnostický proces zpomaluje. Z pohledu rodičů je diagnostika vleklým a psychicky náročným obdobím. Ve většině případů jsou to právě oni, kteří díky permanentnímu kontaktu s dítětem vypozorují odlišné projevy v jeho chování. Výsledky rodičovského pozorování prvních příznaků autismu jsou klíčovou součástí anamnézy. Doba, kterou pak často tráví rodiče hledáním specialisty a následně dlouhým čekáním na termín vyšetření, je také příliš dlouhá. V zájmu dítěte však je, aby jeho diagnóza byla stanovena v co nejkratší době a především těmi odborníky, kteří se na vývojové poruchy specializují. Zkušenosti pak ukazují, že jsou děti s autismem na vyšetření do specializovaných center odesílány pozdě, a to i tehdy, když rodiče na problém opakovaně upozorňovali lékaře a další…
Označeno v
Jak se Česká republika dokáže postavit k lidem, kteří mají poruchu autistického spektra (PSA)? Od začátku diagnostiky po dospělost? Lze vzdělávat děti s PSA? A existují služby pro rodiny, které by jim s celou situací pomohly? A jaký je osud dospělých lidí s PSA? Raná, předškolní a školní péče Celkově lze říci, že vzdělavatelnost lidí s autismem je možná především v závislosti na jejich intelektové úrovni. Pokud dítě dokáže funkčně komunikovat, navazovat sociální kontakt, být emočně stabilní, plnit zadanou práci, tedy zvládne-li se dítě v potřebném rozsahu přizpůsobit školnímu prostředí, je možná jeho integrace. V některých případech je při vyučování přítomen asistent pedagoga, který nejenom pomáhá žákovi s PAS v době jeho přítomnosti ve školním procesu, ale podílí se na všech postupech souvisejících se vzděláváním svého žáka. K úspěšné integraci významně napomáhá informovanost pedagogů a vedení školy, poradenského pracoviště a rodičů. Vzdělávání jedinců s autismem prošlo velkým vývojem a zaznamenalo mnoho pozitivních změn. Faktem ale zůstává, že odpovídající speciální přístup a vzdělávání pro období rané péče, předškolní a školní docházky je v současnosti dostupné pouze v některých regionech. Odlehčovací služby Další způsob pomoci rodinám s autistickým dítětem představuje respitní péče neboli odlehčovací služba. Její funkcí je umožnit rodině delší i několikadenní odpočinek od nepřetržitého napětí, jaké péče o dítě s PAS mnohdy představuje. Perspektiva lidí s autismem Většina dětí s diagnostikovanou PAS vyrůstá ve vlastní rodině až do dospělosti. Výjimku tvoří pouze část z nich, žijící v ústavech sociální péče, týdenních stacionářích a dále děti, které navštěvují takzvané internátní školy a doma tráví pouze víkendy…
Máte ve svém okolí osobu s autismem? A nevíte, jak se k ní stavit, jak komunikovat? Lidé s autismem jsou charakterově stejně pestří jako kdokoli jiný a nikdy nebude existovat žádný soubor pravidel pro jednání. Přesto je možné sledovat určité body, které vám pomohou, pokud se střetnete s lidmi s autismem. Jednoduchý klíč? Jednejte předvídatelně, vyvarujte se situací, kdy se například dotknete ramene člověka s autismem, aniž by předem viděl, že se tak chystáte učinit. Řada z nich jsou velmi citliví na hmatové podněty, a když je takový člověk v úzkých, velmi ho to vyleká. Rozhodně se vyplatí, když předem popíšete, co se bude dít. Člověku s autismem to velmi pomůže v orientaci a snáze přečká i nepříjemný rozhovor. Nikdy na člověka s autismem nekřičte ani nezvyšujte hlas, to bude mít za následek jen to, že se tím zablokuje další komunikace a dokonce ho to může uvrhnout do autistické krize. Může vadit i silnější hlas, protože mnoho lidí s autismem má mnohem citlivější sluch, než si dokážete představit Snažte se formulovat otázky tak, aby byly jednoznačné. Otázka „Jak jste na tom?“ je nesrozumitelná, protože se může teoreticky týkat mnoha různých témat, zatímco otázka „Máte nějaký problém?“ nebo „Bolí vás něco?“ je jasná. Ale nečekejte květnatou odpověď, dostanete spíše „Ano“ nebo „Ne“. Mluvte jednoduše, určitě se nepokoušejte oslnit člověka s autismem svou slovní zásobou a znalostí cizích slov. Je možné, že jich bude znát podstatně více než vy. Je lepší mluvit spíše v kratších větách, než v květnatých souvětích a předat sdělení srozumitelně a bez odbíhání od…
Označeno v