Tato forma terapie je u nás méně známá. Jedná se o terapii s využitím koček. Na rozdíl od hipoterapie nebo canisterapie, terapie prostřednictvím koček je zaměřena zejména na duševní stránku dítěte. Základem felinoterapie je využití vrozeného daru empatie, intuice a léčivé energie kočky, schopné odnímat bolest a utrpení, navozovat duševní harmonii a napomáhat najít ztracenou životní rovnováhu. Pořád si nejste jisti, že víte, o co jde? Následující článek vám prozradí více.

Co je to felinoterapie?

Možná jste to slovo ještě ani neslyšeli. Nejedná se zcela o novou formu zooterapie. Spíše je to tak, že terapie s kočkou, které se už i v naší republice začínají věnovat dobrovolníci z řad odborné i laické veřejnosti, dostala svůj název. Co je to vlastně felinoterapie?

Jedná se o využití kočky v rámci AAA (animal assisted activities), při které dochází k vzájemnému pozitivnímu působení kočky a člověka. Přínosy jsou podobné jako u jiných forem zooterapie, až na to, že pomáhající práce s kočkou je velice náročná, a proto se jí zatím věnuje tak málo lidí.

Cílová skupina? Komu je vlastně určena tato terapie?

Pacienty jsou obvykle senioři, handicapovaní lidé, pacienti s Alzheimerovou chorobou, autistické děti, děti s kombinovanými postiženími, ale i děti zdravé, které jsou ohroženy emocionálními a výchovnými problémy. Může také posloužit jako podpůrná metoda při léčbě závislostí, neuróz, stresů a neklidu.

Nedílnou součástí felinoterapie je přirozené rozvíjení schopnosti dětí postižených jak fyzicky, tak dětí s mentální poruchou a jejich kvalitní začlenění do plnohodnotného života. Tato oblast si zaslouží stále více pozornosti, neboť kočka v takovém případě funguje jako zcela přirozený léčitel a přítel postiženého dítěte, které, aniž se to uvědomuje, je nuceno utvářet si své priority, učit se zodpovědnosti a rozvíjet své schopnosti, jak motorické, tak mentální, jenž by jinak mohly zůstat nevyužity.

Živé zvíře je často nejspolehlivějším a někdy jediným přítelem člověka. Nahrazuje často chybějící rodinné vztahy a to při nedostatečné citové vřelosti v rodinách nebo v případě, že člověk žije sám.