Biblioterapie

Biblioterapie je metoda psychoterapie, která využívá léčebné a podpůrné účinky četby. Měla by sloužit i k rozvoji lidské osobnosti. Často se zaměňuje za čtenářství, které ovšem má rozvíjet především informační gramotnost, nikoliv léčit a podporovat. Co je tedy biblioterapie? V čem pomáhá? A jak se tato terapie může dotýkat malých dětí?

Co je to biblioterapie?

Léčba knihou ve smyslu biblioterapie znamená léčbu četbou. Smysl této terapie spočívá pomocí četby knihy reflektovat zátěžovou situaci, kterou daná osoba prožívá, což může u pacienta přispět k uvolnění nahromaděného napětí, dále také ke katarzi, vhledu a uvědomění si prožívaného problému a k následnému přijetí a vyrovnání.

Samotná četba navíc pomáhá k rozvoji fantazie, tvořivosti, kritického myšlení či komunikačních dovedností.

Biblioterapie je vhodná pro všechny věkové a sociální skupiny.

Co dokáží knížky

Na portálu BiblioHelp čtenář nalezne řadu knižních titulů, které svým obsahem pokrývají širokou škálu životních zátěžových situací. Jedná se o soubor knih, které do portálu doporučili odborníci aktivně činní v oblasti pomáhajících profesí (psychologové, zdravotníci, pedagogové, sociální pracovníci a další).

Knihy zabývající se otázkami mentálního postižení se daným problémům věnují jak z pozice dětí (např. Downům syndrom), tak i dospělých a seniorů (např. Alzheimerova choroba). Vybrané knihy se snaží pomoci pochopit nejenom zdravotní, ale i společenský dopad těchto onemocnění. Mohou též přispět ke kvalitnější péči při kontaktu s postiženými jedinci.

Knižní nabídka obsahuje poradenské publikace, ale i autobiografie či beletrii. Najdeme zde knihy vhodné i pro autistické pacienty. Jejich četba by měla pomoci překonat uzavřenost a takříkajíc prolomit vnitřní svět těch, kteří žijí jako autisté.

Pohádkoterapie

Tato dílčí metoda měla největší ohlas v Polsku na přelomu 20. a 21. století. Největší účinky byly zaznamenány na dětech ve věku od 4 do 9 let. Výběr knih je zaměřován především na potlačení strachu, omezeních emocionálních problémů a zklidnění. Text by měl obsahovat problém, se kterým se dítě potýká např. narození sourozence, a zároveň by mu mělo být jasné, že se jedná o fikci.

A kde to všechno začalo?

Počátek biblioterapie, jak ji známe dnes, se objevil až na začátku 20. století, kdy se začaly zřizovat knihovny v nemocnicích, v pečovatelských domech, rehabilitačních střediscích, ve věznicích či v centrech pro uprchlíky. Jako disciplína vznikla na pomezí psychiatrie a psychologie. V západní Evropě a USA je v současnosti využívána pro léčbu duševních poruch.

Číst dál...

Co je arteterapie?

Vymezení arteterapie je velmi široké, kdybychom měli napsat slova, které jsou spojeny s touto terapií, pak by to byly následující slova: léčba uměním, včetně hudby, poezie, divadla, tance a výtvarného umění, působení na člověka jako celek, je to nerušivý terapeutický proces vhodný pro dospělé a děti, kteří se vyrovnávají s emocionálními problémy či z traumatem z dětství, soubor uměleckých technik, které mají za cíl změnit sebehodnocení člověka, zvýšit jeho sebevědomí a uchopit jeho osobnost. Už víte, o co jde? Následující článek vám arteterapii přiblíží o trochu více.

Původně byla součástí léčby v některých léčebných zařízeních. Pak se dlouho nepoužívala, protože byla považována za nevědeckou. V současné době přesáhla oblast zdravotnictví. Obecně je možné ji využívat v poradenství, školství apod.

O co v arteterapii jde?

Předmětem arteterapie je klient a jeho výtvarná produkce (artefakt, dílo). Výběr technik a témat se řídí pružně podle situace. Kresebná činnost (exprese) je forma komunikace mezi klientem a arteterapeutem. Opírá se o výtvarné projevy klientů jako o hlavní léčebný prostředek. Nejde při ní o dokonalé, konečné dílo, ale o proces tvorby.

Jaké techniky se používají?

Arteterapeutických technik je mnoho, omezíme se tak jen na příklady. Volné čmárání tužkou, volná kresba s prsty namočenými v barvě, volná kresba jednou barvou na papír namočený ve vodě, koláž z výstřižků, sestavování objektů z přírodních materiálů, tematická kresba např. vlastní portrét, malování vlastní rodiny „začarované do zvířat, tematické modelování např. pohádkové zvíře, do kterého bych se chtěl převtělit, malování společného domu v malé skupině klientů, modelování společného města ve větší skupině klientů.

Výtvarné techniky se používají proto, aby klientům usnadnily vyjadřování jejich pocitů, což je důležité jak pro terapeuta, tak i pro terapeutickou skupinu. Terapeutovi tyto techniky umožňují rozpoznat některé jinak těžko přístupné osobnostní rysy klientů. Terapeut by měl klienty zejména podporovat ve volném výtvarném vyjadřování, výklad významu jejich produkce by měl v největší míře nechat na klientech samotných.

Role terapeuta

Pro klienty je velmi těžké arteterapeutické techniky přijmout, namítají, že neumí dobře kreslit, případně modelovat. Terapeut je musí umět přesvědčit, že nejde o žádný test výtvarných dovedností. Terapeut může zábrany klientů překonat i tak, že kreslí, nebo modeluje s nimi. Arteterapie je vhodným postupem zejména u těch klientů, kteří se nesnadno slovně vyjadřují, což jsou lidé trpící psychózami, dospívající a děti, starší lidé a lidé s mentálním postižením.

Číst dál...

Arteterapie dětí

V arteterapii nejde vůbec o to, zda dítě je, či není nadané. Důležité je, aby výtvarné činnosti umožnily dětem prožitek, který vede k jejich osobnímu vyjádření a pomocí neverbálních symbolů vyjádřit strach, radost, obavy, ale i jakou barvu má přátelství. V keramické dílně se setkávají s prostorovou tvorbou. Pokoušejí se vyrábět různé nádoby, ale většina z nich má zpočátku s hlínou problémy. Mokrá hmota u některých vyvolává představu bahna či výkalu. Arteterapie ve vztahu k dětem se často využívá, v momentě kdy se dítě potýká s nějakým mentální či jiným postižením. V tomto smyslu jsou vhodnější takové techniky, které probíhají hmatově. Jak tedy správně pracovat s dětmi při arteterapii? Co je cílem? A jaké výsledky lze očekávat?

Jak pracovat s dětmi?

Pokud chceme s mentálně postiženými dětmi jakkoli pracovat, musíme si uvědomit řadu věcí. Nejprve je třeba každé dítě dobře znát a správně odhadnout stupeň jeho připravenosti k určitému druhu aktivity. Není dobré, když si terapeut dopředu vytvoří představu, k čemu by měly děti svou prací dospět. Mnohé výtvarné techniky jsou zpočátku naprosto odmítány. Velká část handicapovaných dětí je závislá na vedení někoho blízkého, není proto možné vyžadovat hned od počátku naprostou samostatnost a uvolněnost projevu.

Při kresbě a malbě je nutné věnovat pozornost velikosti a poloze papíru. Příliš velký papír může dítě odradit, kreslit na svislou plochu vyžaduje úplně jiný pohyb než na vodorovnou. Také volbu materiálu musí terapeut pečlivě zvážit. Mnoho dětí se brání přímému kontaktu s barvou či hlínou. Souvisí to s jejich ulpíváním na již získaných návycích. Pokud dítěti po oboustranně namáhavém úsilí vštípíme, že špína je něco špatného, považuje pak každé umazání za špatné. Je na terapeutovi, aby našel způsob, jak tyto děti k práci s problematickým materiálem přitáhnout a právě díky arteterapeutickým hrám se tohoto nepříjemného pocitu pomoci zbavit.

Umělecké aktivity, které rozvíjejí tvořivost, budují v jedincích s mentální retardací schopnost být kreativní i v jiných oblastech praktického života. Zejména modelování z hlíny, jež probíhá prostřednictvím hmatu, je vhodnou technikou budující uvědomování si vlastního těla.

Arteterapeutické cíle u dětí

Cílem arteterapeutických činností je rozvíjet jemnou motoriku, zlepšovat schopnost koncentrace, rozvíjet grafomotorické dovednosti, nabízet „něco“ vytvořit, poznávat vlastní možnosti, být svobodný při práci, rozvíjet fantazii a nadhled. Dále cíle můžeme vidět v posilování komunikačních dovedností, redukci psychické tenze, uvolnění kreativity pro plnění dalších úkolů, celkovou socializaci osobnosti.

Význam arteterapie v praxi

Při terapii je kladen důraz na pomoc při obnovení funkce vztahu klienta a rodičů, klienta a terapeuta. Navázání vztahu s rodiči je důležitým prvkem pro úspěšnou terapii. Je nutné, aby terapeut znal problematiku vývojové psychologie a při arteterapii kresebný vývoj dítěte. Výtvarný projev je pro každého jedince velmi důležitý, protože jeho prostřednictvím sděluje pohled na svět, vyjadřuje citový postoj, který k němu zaujímá. Z výtvarného projevu lze vyčíst přání i obavy dítěte.

Číst dál...

Současné problémy dětské hry

V dnešní době se jedná o docela aktuální problém. Všechno se zrychluje, času ale paradoxně ubývá. Věnujete dostatek smysluplného času dětem? Hrajete s nimi hry, díky kterým mohou rozvíjet své vlohy a schopnosti? Účast dospělých při dětské hře je tou nejlepší věcí, co může rodič udělat. Bohužel těchto chvil s rodiči stále ubývá. Rodiče se věnují své kariéře a profesnímu růstu a na hry s dětmi mají čím dál méně času.

Hra probíhá doma

Není tomu ještě tak dávno, kdy si děti hrály převážně venku. Venkovní hra umožňuje dětem postupnou interakci s celým světem živé i neživé přírody. Příroda, otevřený prostor, ulice a tajné zákoutí, kde se mohou nerušeně ukrývat, to vše je mnohdy opomenuto.

Dnes vidíme, že pohyb dětí venku je značně omezen. Ubývá volného prostoru a zároveň se pobyt venku stává pro dítě značně nebezpečný. Děti ohrožuje dopravní provoz, smog a možná kriminalita. Rodičům se pak může zdát nejlepší řešení, když dítě sedí doma v bezpečí u televize, nebo před obrazovkou počítače. Tato negativní tendence se neustále prohlubuje. Je nesporné, že děti, které jsou od nejranějšího věku uzavřené v místnostech, mají méně rozvinuté pohybové schopnosti, chybí jim praktické manuální dovednosti a jsou náchylnější k různým onemocnění.

Vliv médií na hru

Média, od televize až po počítač, znamenají pro každého z nás obohacení života. Díky nim se zdá celý svět jako na dlani. Je nesporné, že multimedia masivně ovlivňují u dětí skladbu jejich dne, zájmy, vzory k napodobování, způsoby chování, hodnotové systémy, názory a postoje.

Děti se však mohou odcizovat a společenský kontakt s druhými vázne. Skutečný život se pro děti stává méně důležitý, než je ne-skutečný mediální život. Dítě se díky počítačovým hrám může stát třeba pánem všech světů, může najednou vše ovládat. Ve skutečném životě se následky lidského pochybení už někdy nedají napravit, zatímco v počítačových hrách ano.

Problematika soutěživých her

Někteří rodiče se snaží vychovávat ambiciózní děti. Tyto děti se snaží neustále při každé soutěži vyhrávat. Dávají tak už od útlého věku ostatním dětem najevo, že jsou nejlepší, nejšikovnější a neomylní. Vítězové posilují s každou výhrou své sebevědomí na úkor slabších. Citlivější děti se pak mohou cítit méně hodnotní. Ale každá soutěživá hra jde vtipně přepracovat na hru nesoutěživou, podporující spolupráci a sociální chování. Děti by se ve svých hrách měly cítit uvolněně, bezstarostně a měly by umět spolupracovat.

Číst dál...

Skákání na trampolíně bez úrazu

Zlomeniny předloktí, pažních kostí, stehenních kostí, otřesy mozku, tržné rány, to je výčet úrazů, které jsou způsobeny pohybem na trampolíně. Nevěříte? Jde jen o nevinné skákání a hru? Omyl. Trampolína je sice skvělá cvičební a relaxační pomůcka, která podporuje hrubou motoriku lidského těla. Děti zabaví a motivuje dospělé. Ale pokud se nemyslí na bezpečnost, může to, dopadnou zle.

Jak poznáte bezpečnou a kvalitní trampolínu?

Nejdůležitějším parametrem každé trampolíny je tedy bezpečnost. Jak tedy poznáme, že je trampolína opravdu bezpečná? Už samotnou koupí lze ledacos ovlivnit.

Zaměřte se na materiály, ze kterých je trampolína vyrobena. Je jasné, že levné trampolíny nikdy neposkytnou takovou kvalitu zpracování jako dražší modely trampolín. Na co si dát pozor? Nosná konstrukce musí být vyrobena z vysoce odolné oceli, vyhnete se tak korozi materiálu.

Skákací plocha by pak měla být vyrobena ze speciálního, ne-abrazivního materiálu, který má hladký povrch a nezpůsobuje odřeniny, má vysokou pevnost v tahu a paměťový efekt. Tím se zaručí delší životnost skákací ploch, která musí být odolná vůči venkovním podmínkám.

Důležitým komponentem je ochranná síť, která musí být vyrobena z odolného a pevného materiálu. Síť musí být spojená s trampolínou a musí dosahovat až na zem. Díky tomuto bezpečnostnímu prvku získají malé děti záchranný bod při případné nestabilitě. Lze tak předejít různým úrazům.

A nezapomeňte na trampolínové schůdky, které slouží k bezpečnému vylézání a slézání. Po několikaminutovém skákání na trampolíně je totiž tělo zvyklé na pocit beztíže a při slézání může dojít k úrazu.

Záruka kvalitní a bezpečné trampolíny?

Zásada, která platí napříč trhem. Vždy se snažte nakupovat u prodejců, kteří se drží jedné značky a jednoho typu trampolíny, ve všech velikostech již delší dobu. U těch je většinou záruka toho, že trampolína něco vydrží, je bezpečná, a pokud budete potřebovat náhradní díl i po delší době např. po 3 letech, vždy ho tam seženete.

Číst dál...

Ping-pongový stůl na zahradu

Celosvětový sport, během kterého zapojíte všechny svaly, a to ať už hrajete rekreačně nebo profesionálně. To je ping pong, pinec nebo stolní tenis. Samotný název vznikl podle zvuku, který pingpongový míček při hře vydává.

Stolní tenis je atraktivní a vyhledávanou zábavou, a zdaleka to není hra pouze dvou hráčů. Ping pong je jednoduchým a flexibilním sportem, je vhodný jak pro muže, ženy, tak i pro děti a to v kterémkoliv věku a v libovolném počtu hráčů. Zahrát si můžete buď dvouhru, čtyřhru, nebo také velmi dobře známou „obíhanou“, při které hraje větší počet hráčů najednou. A aby hra stála, co za to, je třeba vybrat ten správný stůl.

Varianty ping pongových stolů

V první řadě si ujasněte, kam stůl vůbec umístíte. Podle umístění pingpongového stolu si můžete zvolit buď vnitřní stůl, nebo venkovní stůl. My se zaměříme právě na ty stoly exteriérové, které mají daleko širší využití. Výhodou těchto pingpongových stolů je jejich celoroční využití. Materiál je odolný vůči slunečnímu svitu, dešti a případným změnám teplot. Tyto stoly na stolní tenis jsou vybaveny antireflexní vrstvou a UV filtrem a to proti negativnímu působení slunečního svitu.

Pamatujte na prostor

Co si budeme povídat, v zápalu hry není čas dávat pozor na snížený podhled, schody, skříňku, stěnu, lampu, popřípadě dětské pískové hřiště nebo houpačku. Je zapotřebí počítat s dostatečně velkým prostorem. Pro zážitek ze hry, je třeba mít možnost se pořádně rozmáchnout, skočit, popřípadě dát protihráči pořádnou smeč.

Manipulace se stolem

Venkovních stoly bývají vybaveny pojezdem a kolečky, která mohou být takzvaně jednoduchá, zdvojená a někdy i otočná. Velice často se využívají komfortnější pogumovaná kolečka. Obecně platí, že čím větší kolečka jsou, tím lépe jezdí. Ideální variantou je možnost, kolečka zabrzdit. To zvyšuje stabilitu stolu.

Číst dál...

Originální dětská hřiště

Dnešní hřiště jsou sice krásná, ale děti na nich vlastně dělají jen to samé. Lezou nahoru a pak se sklouznou, houpou se. Není vždy zdaleka tolik místa pro rozvíjení. Ale jsou taková hřiště, které vám vyrazí dech, a která vyžadují od dětí kreativitu a vlastní fantazii.

Dětská hřiště v ČR

V České republice je celkem 364dětských hřišť. Existuje přehledná databáze dle krajů, takže hned víte, kam vyrazit. Databáze dětských hřišť v ČR vám poskytne i podrobné informace o hřištích, o jejich herní vybavenosti a detailním umístění.

V roce 2002 vydala vláda nařízení pro povinnou certifikaci dětských hřišť. Ta má zamezit vytváření rizikových nebezpečných míst. Omezuje certifikace kreativitu? Do jisté míry ano, protože se některé tvary, otvory a překážky stávají nemyslitelnými. Například dvaceticentimetrový otvor není povolený, protože podle normy tam dítě může strčit hlavu a už ji nemůže vytáhnout. Proto jsou povoleny otvory nad 25 cm nebo pod průměr 10 cm, což se projevuje třeba na žebřících, na kterých jsou příčky buď moc daleko, nebo nezvykle blízko od sebe. Povinná certifikace není na obtíž jen pro stavitele a kreativce, ale i pro zadavatele zakázek, protože se to vše promítá do ceny.

Pojďme si, ale představit ty, která jsou netradičné a něčím originální.

Didak

Na pražském Chodově můžete od roku 2007 najít didaktické hřiště pro 1. – 9. ročník ZŠ. Jedná se o hřiště, kdy jednotlivé herní prvky zastupují učební předměty a jsou navrženy tak, aby bylo jejich využití, co nejširší. Je zde fyzikální hrad, matematická průlezka, přírodní orchestr, amfiteátr klávesnice a venkovní třída. Tady platí doslova škola hrou.

Hřiště Křivoklát

Jedná se o obecní hřiště městysu Křivoklát, stylizované do „herní podoby“ skutečného hradu. Jednotlivé prvky odpovídají architektonickým detailům stavby hradu, anebo pracují s legendami tohoto mimořádně krásného místa. Hřiště má svůj Hradní palác, strážní věž, vyhlídku s erby, klece, vězení Mistra Kellyho, pískoviště a palisádové hradby.

Les

V zahradě vnitrobloku na hustě osídleném pražském nábřeží se rozkládá lesní oáza. Hrací prvky mají vedle herního využití také rozměr didaktický. Jsou zde stopy devíti druhů lesních zvířat a ptáků, panely jelena a kance s kostrou a vnitřní soustavou.

Malý vodní svět

Na Praze 10 pocítíte sílu vody. Pomocí různě utvořených zařízení si mohou děti osvojovat např. základní znalosti z fyziky. Žlaby, vahadla, stoly, pumpy a mnohé jiné herní prvky nabízejí zábavu, zvláště pak ve spojitosti s pískem. Cítit vodu, nechat ji proudit, směrovat ji, zastavovat, vidět ji vsakovat, to vše přispívá k zábavnému získávání zkušeností.

Číst dál...

Novější venkovní hry pro děti

Ty klasické hry, které dnešní děti možná už neznají, nahradily hry nové s moderními prvky a říkankami. Opět si představíme pravidla her, které mohou vyplnit volný čas, a jež se hrají venku.

Honička dvojčat

Lze hrát všude tam, kde je dostatek místa - louka, hřiště, tělocvična. K této hře je třeba mít pouze šátky, stuhy nebo švihadla na svázání nohou závodníků. Jedná se o hru pro dvojice hráčů, kteří by měli být zhruba stejně vysocí. Dvojice se drží za ruce a nesmějí se během hry rozdělit. Předškoláci mohou mít svázané vnitřní nohy. Honící dvojice je viditelně označena. Jakmile dvojice předá babu jiné dvojici, předá i označení. Hra je vhodná pro děti od 5 let.

Pašeráci

Hráči se rozdělí na 2 skupiny. Jednu skupinu tvoří pašeráci, jejichž úkolem je pronést předměty do svého obydlí přes území celníků. Předmět ovšem přenáší jen jeden pašerák. Ostatní mohou na svém oblečení udělat boule nebo záhyby připomínající velikost a tvar pašovaných předmětů.

Pašovaný předmět by měl být tak velký, aby se nedal skrýt zcela beze stopy. Nejvhodnější jsou hadrové míčky, malé lahvičky a krabičky od krémů na opalování, obaly od Kinder vajíček apod.

Druhá skupina jsou celníci, kteří se snaží pašovaný předmět najít a sebrat. Celníci vědí, že jen jeden pašerák má u sebe pašovaný předmět, a že mohou prohledat pouze jednoho pašeráka. Proto každému z pašeráků kladou nejrůznější dotazy a prohlížejí je ze všech stran. Mezitím pečlivě sledují, kdo z pašeráků znervózní nebo se jinak prozradí. Po takovéto prohlídce se celníci poradí, u koho provedou osobní prohlídku. Je samozřejmé, že i pašeráci mohou blafovat a říkat, že ten či onen z nich nese daný předmět. Když celníci předmět nenajdou, pašeráci získávají bod. Po ukončení hry se role vymění. Hra je vhodná pro děti od 5 let.

Molekuly

Děti jsou rozmístěni v prostoru. Jedno z dětí, které hru řídí, zvolá určité číslo, ostatní musí vytvořit molekuli o takovém počtu. Kdo to nestihne a nedokáže se do žádné zařadit, vypadává. Hra je vhodná od 6 let.

Rybičky, rybičky, rybáři jedou

Tuhle hru zná určitě každý. Vybere se jeden rybář a ten se postaví na jednu stranu louky. Ostatní jsou rybičky a jdou na druhou stranu. Rybář pak dotykem ruky chytá ostatní rybičky. Chycená ryba se stane rybářem. Rybáři se poté musí držet za ruce a tvoří síť.

Evoluce

Hráči si stříhají s ostatními, kdo vyhrává, posouvá se v žebříčku úrovní o něco výše. Každý si může stříhat pouze s někým, kdo je na stejné úrovni, jako on, tedy kuře s kuřetem, opice s opicí. Kdo prohraje, propadá se zase o místo níže, z nejnižší úrovně pochopitelně nejde jít ještě níže. Vždy zápasí o postup stejná úroveň.

Základní žebříček: sliz - srká a chodí po čtyřech, kuře – pípá a dělá kačáky,tučňák - tůtá a chodí jako tučňák, slon - vytvoří chobot a troubí, opice - dělá opičí výrazy a chodí shrbený, konec - člověk - vítěz

Číst dál...

Klasické retro venkovní hry

Vzpomínáte si, jaké hry jste hráli, když jste byli malí? U jakých her jste mohli strávit celý den, a přesto to bylo málo? Pamatujete si ještě přesná pravidla všech her? By byla škoda, aby tyto dnes už staré hry upadly v zapomnění, díky počítačům, Xboxům a jiným moderním technologiím a hračkám. Oživte si vzpomínky na předškolní i školní léta a předejte lásku k těmto hrám svým dětem.

Cukr káva limonáda

Jeden hráč stojí u pikoly, ostatní proti němu na pomyslné hranici. Hráč u pikoly se otočí a rychle odříkává formuli: „Cukr káva limonáda čaj rum bum.“ Na „bum“ se otáčí zpět. Hráči po dobu odříkávání formule běží k pikole, aby se ho dotkli, tedy aby mohli v příští hře říkat oni. V okamžiku, kdy se ten, kdo říká, otočí, všichni strnou. Kdo se pohne, musí zpět, buď na výchozí hranici, nebo „říkač“ určí, kolik kroků se má vrátit. Hra končí, když se někomu podaří dotknout se toho, kdo říká. Následuje výměna a začíná další hra.

Guma

Základem hry je prádlová či kulatá guma o délce alespoň 2,5 metru. Hru hrají alespoň tři hráči. Dva z nich stojí naproti sobě a rozkročenýma nohama drží gumu tak, že obvod gumy vytváří obdélník, jehož vrcholy jsou nohy hráčů. Třetí hráč pak mezi dvěma linkami gumy skáče dohodnutou skokovou kombinaci. Po jejím zvládnutí se výška gumy zvyšuje o jeden stupeň náročnosti. V případě chyby ve skoku: spletení sledu skoků, přišlápnutí gumy, zachycení gumy oděvem, hráč kočí a na jeho místo přichází další v pořadí. Do hry se vrací až po vystřídání všech, kteří byly v pořadí za ním. Skáče pak celou tu sérii, ve které učinil chybu.

Vítězí ten, kdo nejdříve doskáče předepsanou sestavu ve všech stupních obtížnosti: výškových stupních, a popřípadě stupních rozchodu a skokových kombinací. Znáte výškové stupně? Jedničky-na kotníky, dvojky-na lýtka, trojky - ke kolenům, čtyřky - pod zadek, pětky - do pasu.

Honzo vstávej

Vyvolávač stojí naproti řadě hráčů, které postupně podle pořadí ve výchozí řadě vyvolávač oslovuje standardní větou „Honzo vstávej.“ Vyzvané dítě odpovídá otázkou: „Kolik je hodin.?“ Vyvolavač podle vlastní volby volí časový údaj, který představuje podobu, délku a počet kroků, kterými dovolí či zkomplikuje hráči přiblížit se k místu vyvolávače.

Cílem hry je dotknout se vyvolávače. Když se to podaří, kolo hry končí a vyvolavačem se stává ten, jenž se původního vyvolavače dotkl.

Škála kroků: slepičí-malé kroky, obří -velké kroky s odrazem z místa-skoky, babička párala- hráč couvá až do okamžiku, kdy vyvolavač řekne stop, babička pletla- hráč rukama naznačuje, že plete a zároveň běží k vyvolavači, zastavuje ho vyvolávačovo stop, babička lezla potrubím- hráč se plazí k vyvolávačovi až do okamžiku, kdy vyvolavač řekne stop, babička lezla potrubím a pletla- kombinace dvou výše uvedených krokových typů, při plazení vpřed hráč musí ještě rukama pantomimicky znázorňovat pletení, roztrhla se peřina-všichni hráči běží vpřed, nejrychlejší se dotkne vyvolavače, vyvolavač nezastavuje hráče, neříká stop.

Schovka

Jeden hráč piká. Stojí u pikoly- zvoleném místě, čelem otočen tak, aby nemohl kontrolovat pohyb v herním prostoru, navíc si zakrývá oči. Počítá a na konci pronáší formuli: „Před pikolou za pikolou nesmí nikdo stát, nebo nebudu hrát. Už jdu.“

Po dobu pikání se hráči schovají v předem vymezeném prostoru. Po odříkání formule začíná, ten kdo piká hledat ostatní hráče, přičemž musí neustále střežit pikolu. Když někoho najde, vrací se urychleně k pikole a zapikává toho, koho našel. Formule zní: „10, 20, 30 a jméno dítěte.“

Jeho cílem je posléze zapikat všechny hráče. Snahou ostatních, každého jednoho je naopak zapikat toho, kdo piká. V následující hře piká ten, kdo byl odhalen jako první.

Krvavé koleno

Nejprve se vybere krvavé koleno a maminka. Děti si stanoví místo, kde bude skrýš krvavého kolena a domeček. Krvavé koleno se jde schovat a děti s maminkou jdou do domečku. Pak maminka povídá jednomu z dětí: „Jdi, prosím, do sklepa pro brambory.“ Dítě jde k místu ke krvavému kolenu a to na něj bafne.

Dítě utíká za maminkou a řekne: „Mami, tam straší.“ Maminka chlácholí dítě: „Ale jdi, to mi jen spadl hrnec na zem.“ Pak pošle maminka další z dětí a vše se opakuje tak dlouho, až se vystřídají všechny hrající děti. Nakonec maminka řekne: „Tak já se jdu do sklepa podívat.“ Jde ke krvavému kolenu. Tam krvavé koleno mamince řekne, v kolik hodin si přijde pro které dítě tak, aby to děti neslyšely. Maminka se vrátí k dětem, vezme je daleko mimo domeček. Všichni se chytí za ruce a točí se dokola se slovy: „První hodina odbila, lampa ještě svítila.“. To opakují i s hodinou druhou, třetí… až do hodiny, na které se s krvavým kolenem domluvili. „X hodina odbila, lampa už zhasla.“ Na to se všichni děti rozprchnou a rychle se snaží dostat zpět do domečku. Mezitím krvavé koleno vyběhne z úkrytu a snaží se chytit to dítě, na kterém se potají domluvilo s maminkou. Pokud se určenému dítěti povede dostat do domečku včas, prohrává krvavé koleno a hra se hraje znovu. Pokud se krvavému kolenu povede určené dítě chytit, chycené dítě se v dalším kole stává krvavým kolenem.

Slepá bába

Jednomu dítěti se zaváží oči šátkem a roztočí ho. Při roztáčení se odříkává dialog: Ten, kdo roztáčí nebo všichni: „Slepá bábo, kam tě vedu?“ Slepá bába: „Do kouta.“ Všichni: „Co v tom koutě vidíš?“ Slepá bába: „Kohouta.“ Všichni: „V tom kohoutu zlatá niť, tak si mě slepá bábo chyť!“ Roli slepé báby pak přebírá chycený hráč.

Panák

Na zem se namaluje panák. Velikost panáka a jeho částí -očíslovaných polí je úměrná věku dětí, velikosti jejich chodidel. Úkolem dítěte je přeskákat siluetu v pořadí čísel po jedné, resp. obou nohách a to bez přešlapů. Navíc si úlohu mohou znesnadnit vhozením kamene či jiného malého předmětu před každým kolem ze startovní čáry na postupně se zvyšující čísla a pole na postavě. V daném kole pak kámen s obrazcem musí přeskočit bez dotyku obsazeného pole. Přešlap nohou, či netrefení se do očíslovaného pole kamenem je chybou, což znamená pozastavení skoků a nutnost skákání opakovat. Vítězí ten, kdo zvládne celou skákací sestavu první.

Číst dál...

Jak vybrat trampolínu?

Hitem poslední doby se staly trampolíny. Jen málokterá zahrada či větší prostor se jí nepyšní. Trampolíny již zdaleka nepatří pouze dětem. A tak se s vřeštícími děti pohybující se nahoru a dolu střídají dospělí. Ptáte se, v čem tkví tedy jejich kouzlo? Popřípadě jak vybrat vhodnou trampolínu pro dětské radovánky a zároveň sportovní vyžití dospělých? Pojďme si společně projít základní kritéria výběru.

Kritéria výběru

První a základní otázkou je, pro koho bude trampolína primárně určena. Protože jak už jsme předeslali, trampolíny perfektně slouží i k nastartování a udržení kondičky. Pokud ale víte, že kupujete trampolínu především pro děti, musí tomu odpovídat i její vlastnosti. Platí tedy, že čím větší trampolína, tím je její konstrukce pevnější a tvrdší. Ideální pro děti jsou pak ty typy, které mají průměr maximálně do 3 metrů. Tyto trampolínu jsou měkčí a lépe tedy pruží.

Další otázkou je, kam s ní. Kde budete skákat. Víte, kolik volného prostoru můžete nabídnout? Je možné zakoupit trampolíny pro venkovní i vnitřní prostory, ale vždy budete limitováni daným prostorem. A pamatujte na to, že z bezpečnostního důvodu je třeba ještě počítat s volným prostorem minimálně jeden metr po obvodu celé trampolíny. Už víte, kam trampolínu umístíte?

Čím větší trampolína, tím větší zábava? To je zlaté pravidlo trampolín. Trh nabízí různé tvary, rozměry a kvalitu. Dnes lze koupit trampolíny o průměru od cca 90 cm až do 500 cm.

Unese mě?

Každá kvalitní trampolína má uvedeno maximální zatížení. Bezpečnost se totiž odvíjí od pevnosti, a proto by nosnost trampolíny měla odpovídat vaší váhové kategorii. Ano, každá trampolína určitě unese daleko větší zátěž, než je oficiálně uvedeno na zboží. Ale pokud nebude nosnost odpovídat, dojde k namáhání pružin trampolíny, což bude mít za následek zkrácení její životnosti.

Pokud tedy chcete na trampolíně skákat se svými dětmi, určitě si pořiďte trampolínu s většími rozměry a i s větší nosností.

Číst dál...